Strana 120-160

louky a rybníky. Roku 1563 se uvádí syn Pavlův Jan, když jeho rodiče byli spolumajiteli vedlejší Kamenice od roku 1551. Zís­kal též právo "Hyzrlů" na část vsí Oslnice (Osnice), Kovářovice, vsí pustých, a proto vše pustil své matce k rodinnému jmění. Ta­to vykoupila roku 1556 právo dědičné od Gerštarfa na tyto vsi za 400 grošů Českých. Pavel Ždárský, isignátor Desek Zemských, byl samé finanční čachry a soudy. Jeho manželka teprve později mu nechala statky napsati. D.Z.-231-M8. Pavel se nechává vždy a všude uváděti "Pavel Ždárský sezením na Březkách". Posléze roku 1561 dlužil si 500 kop grošů Českých od Jana Dobřichovic z Jenštejna a ručil za něho jeho dědinami, zápisným v Březky Dolejší (dnes II Březky) a Březky starými (dnes v oboře) s dvo­rem poplužním. D.Z. 87-F-6. Potom kdysi zemřel a roku 1563 vdova po něm odpírá zaplatiti jeho dluhy, až zaplatil za ní "přítel" Míčan roku 1579. O tomto rodu dochovalo se dosti zpráv. Pro dlu­hy Pavlem nadělané byl tehdy písařem menších zemských Desek čes­kých a po podělení manželky syna Jana, dcer Alžběty, Veroniky a Markyty  prodala vdova majetek v Kamenici s dvorem poplužním za 3 350 kop grošů českých Prokopu Otmarovi a odešli na chudý dvůr poplužní do Březek. Roku 1564 byla matka Kateřina ještě paručnicí. Nejstarší dcera Alžběta se provdala za Špulíře z Jiter. Jan se na to chudé panství nemohl oženiti, zbytky peněz se poma­lu utratily, a proto roku 1567 dlužila si Kateřina Ždárská ze Bře­zek 200 kop grošů českých od souseda Jiříka Monšaura z nedale­kých Dobřejovic, pro potřebu sirotčí, že splatí sv. Jiří. Roku 1570 mu místo úroků dává užívání luk a hájů u vsí pustých Kovářovic, Krsovic i Radějovic, patřících v té době ku dvoru v Břez­kách. Ještě toho roku potřebovala zase 150 kop grošů českých a začátkem roku 1568 ještě 200 kop grošů českých pro své sirot­ky. D.Z.-B8-B. - 29 D-23, 29. Sedlačit panstvo neumělo a tak po smrti matčině roku 1572 zastavily děti její ještě dvě used­losti ve Vosenici (Osnice u Jesenice) Jiříku Monšaurovi za 500 kop grošů českých. O splácení dluhu není nikde zpráv. D.Z. 233-17. Jan Ždárský tu na Březkách protloukal divně svoji "vládu" neženat a se třemi sestrami na dvoru zchudlém, více selském a chatrném, nemoha sestry penézi opatřiti, Alžběta byla vdovou, Veronika a Markyta odešly do kláštera. Alžběta chtělu ku přátelům po zemřelém manželu. I smluvily se toku 15BD, aby jim bratr Jan dal alespoň z podílu rodičovského po 100 kop grošů českých. Kde však peníze vzít, když nic není? K tomu měl ještě toho roku spla­tit dluh "ve dvou nedělích" po matce 110 kop grošů českých, rych­táři z Hostivaře Petru Pechovi, podle rozsudku nejvyššího pur­krabího Viléma z Rožmberka. Kde Jan Žďárský skončil a jak, není známo. Na dobu vlády rodu Žáárských však upomíná naši vesnici erb propůjčeny pro_vesnice Březka a Kostelec jejich rodinou., V jednoduchém e_rb_M_i- v modrém poli .je obrněná pravice dg leva ohnutá, v Klenotu drží tři lilie se stříbrnými květy. Alžběta a Veronika, obě jsouce řeholní sestry, dosáhly pěkného zaměstná­ní u dvora krále Rudolfa I. jako ošetřovatelky jeho nemocné mat­ky Marie, které jí věrně posloužily až do její smrti roku 1603. D.Z. 136-6B. Roku 1606 nezapomněl král jejich služeb a odměnil je vsí Radějovicemi a jednou usedlostí na starých Bfezkách (to jest II Březka) dům Horáčků, dědičně. Když si panna Veronika na králi sobě vymínila. Zde potom žila panna Veronika po bratru Janovi jako držitelka ještě roku 1612, kdy vyhrála soudní spor pro zatčení své neřádné dcery Vilemíny Mikulášem Mošaurem pro dluh a útraty soudní. AČ. 1622-185L-27.

Obratme své zraky k dějinám vesnice Lojovice doprvní polo­vice 16. století, kdy na tamní tvrzi byli sezením a vládli ry­tíři Brezšti ze Březí, kteří byli i pány na Bfezkách, po nictvž místo Březák se Březky dosud nazývají. Po smrti starého Březsky připadl statek i panství Janu, který vyplatil podíly bratrům Václavu, Mikuláši a Přibikovi, Albrechtovi a Adamovi, kteří dr­želi vše společně až do roku 1554. Roku 1572 se připomíná Při-bík Březský z Březl a v Lojovicích. Roku 1615 podědila dvůr zde Kateřina Crhovská z Jiter v Crhovicích u Jankova, dcera nebožtí­ka Václava, syna po Anně Spulířové z Lovce, a prodala roku 1614 dvůr v Březkách, Radějovice ves za 5 300 grošů českých Alžbětě Beřkovské k Lojovicům.  Ta prodala neb odkázala Lojovice tvrz i ves a vsi Mokřany s mlýnem u Řevčic (Řepčic), Březky dvůr i ves s dřevěnou hlásnou tvrzí Radějovice Mikuláši Beřkovskému ze Šebířova. Ten pak panství prodává Krištofu Vratislavu z Milo­vic, jenž roku 1629 přikoupil i Křížův Kostelec a zemřel v Praze jako císařský rada a komoří roku 1645. Roku 1626 je zapsáno, že se srotili u Kostelce sedláci, jejich povstání bylo záhy po­tlačeno. Po Vratislavu z Mitrovic téhož roku 1645 kupuje Frebanie Eusebie fon Pernštejn. Roku 1646 je zde zapsána Eva Frenanie hraběnka Lemayerová z Bernthalu a Lojovic. Brzy však umírá, takže roku 1654 se uvádějí Březka ves i dvůr pusté. Panství pře­bírá její manžel Jakub Lemayer, který pro radovánky, ženy a dob­rý trunk rozprodává vše, co se dá, majíce všade samé dluhy. Roku 1695 prodává i Březky oddělujíc je od Lojovic. Ty pak dostávají se koupí do panství Štiřínského. Roku 1710 získal Lojovice rytíř Jan František hrabě Low z Erlsfeldu, ve své době světově známý učenec a lékař. Když roku 1725 umírá, dědí po něm Jan, hrabě Low s chotí Barborou, rozenou Hess. Otec i syn po své smrti po­chováni jsou na zdejším židovském hřbitově. Tak se dostává do majetku neboli "domínia" panství Štiřína a od této doby sdílejí spolu s Kostelcem společný osud až do roku 1922. Roku 1716 je přebírá v koupi kněžna Anna Victoria Piccollomini, když do té doby patří Frebanii, hraběnce Konstancii Mallonotové, to jest ves i dvůr, pivovar, lesy, louky, rybníky, pole. Rod Piccollo­mini přišel do Čech po Bělohorské bitvě, kdy Češi a Moravané utrpěli strašnou porážku a kdy cizáci zde 300 roků vládli. Kněž­na Anna Victorie, přestože sídlila na tvrzi Štiřínskě, strašně ráda pobývala v Kostelci v zámečku při dvoře číslo l, kde mela svůj příbytek. Ještě roku 1911, kdy tento bourán, byl nad vcho­dovými dveřmi její znak, jabloňový květ a jakési ovoce a písme­na A.V.P. Zdejší lid si ji velmi oblíbil, ale když roku 1728 vy­pukla na zdejším panství vzpoura lidu, opustila tvrz ve Štiříně i Kostelec a z naší kostelecké fary nechala odvézt farní knihy, listiny a úprkem odjela k bratru arcibiskupu Piccollomini na jeho náchodské panství (vzavši s sebou i věrného svého kočího a sluhu, mého pradědka). Dle D.Z. No-DI-6-V. str. F14 ze dne 17. apríla roku 1729 čteme o prodeji a koupi Kostelec, Březka, dvůr v Čeněticích mezi Victorií Piccollomini a kněžnou Maria Elizabet Seréniovou, rozenou Valdstejnovou, za cenu 36 000 zla­tých grošů českých. Tato kupní smlouva se dochovala až do dneš­ní doby a je v archivu zámku Zámrsku. Účty pocházejí již z roku 1723 do roku 1739 o pivovaru a hospodářství dvora v Březkách v dnešní oboře, kde vaří pivo sládek Josef Lazar roku 1723, a to sedm várek piva čili 49 sudů, šafářem ve dvoře je Tomáš Křtěn.

K.       B.

Tažní voli                   6 ks          5 ks

tříletí                         2

dvouletí                     2

jednoletí                    3 + 2

8             14

Dojné krávy                38            2

Krávy po teleti             3             23

Svině                         4             1

Kanec                        1

Prasnice                     3             3

Krocani                       7             17

Krůty                         20            34

Slepice                      30            31

Kohouti                      3             7

Ovce                                       595

Berani                       3             27

Bahnice                      200           50

Skopci             -         134

Jehňata                      88            93

Společně se hospodaří.

Matyáš Karel Plas, účetní

Pavel Venci Garil, bývalý správce

Venzel Rother, nový správce

Účty vyhotovili pro paní kněžnu roku 1723 a pro ukázku přepisu­ji zprávu:

Unikátní ukázka hospodářství na dvoře Březka roku 1723: Pavel Garil při hlášeni paní kněžně ve výkazu stavu drůbeže hlá­sí stav 6 kohoutů, 31 slepic, což stvrzuje svým podpisem dne 8. VI. 1723. Paní kněžně se stav jaksi nezdá a žádá Garila o vy­světlení, kam se poděl jeden kohout, když jich bylo sedm. Podepsána kněžna Piccollomini 9. VI. 1723.

Sluha dojel ze Štiřína na dvůr Březka a přivezl paní kněžně vysvětlení a omluvu. Já, Pavel Venzl Garil, Vám paní kněžno ve všem oddaný služebník, prosím co nejponíženěji její jasnost s prosbou, aby její milost prominula moji neopatrnost, neboť při počítání kuru zaběhl se onen kohout do obilí, takže jsem ho ne­viděl, ale ujišťuji její jasnost, že onen kohout je živ a zdráv a více se mě to již nestane. S poníženou prosbou za odpuštěni, Váš oddaný a vždy poslušný služebník Pavel Venzel Garil v.r, dne 10. VI. 1723.

Paní kněžna se přesvědčila druhý den 11. VI. 1723. Kohouti souhlasí, ale Pavel Venzl Garil opouští dvůr na Březkách a je přeložen do Čenětic a sem přichází nový správce Venzl Rother.

Zápis ze dne 17. V. 1726: šafář Kostelecký Niklos Hepner, šafář Březecký Tomáš Křtěn. Vinopalník Březecký Josef Lazar, za pochováni tříletého děcka na židovském hřbitově syna Jakuba Šalamouna zaplaceno paní kněžně 30 krejcarů. Kniha 3554-I-VII. Účty pivovaru roku 1739 zaplaceny dávky za 7 várek piva, což je 49 sudů po 50 krejcarech, je 22 zlatých grošů 50 krejcarů. Daň po 6 krejcarech = 42 krejcarů, za poselní půl krejcaru, za tahá­ní vody v noci 10,5 krejcaru, za světlo v noci 1,5 krejcaru, za mletí sladu 3 zlaté 30 krejcarů. Za dobytek paní kněžně zapla­ceno 7 zlatých, za stříhání 506 ovcí 1,5 zlatého. V prvním polo­letí roku 1739 uvařeno a rozvezeno 77 sudů do Kostelce u Kříže 48 sudů, do Radimovic 26 sudů, na Hlubočinku 3 sudy. Účet za ov­čí vlnu 2 zlaté 40 krejcarů, účet za sůl 24 krejcarů, účet za dřevo 2 zlaté 2,5 krejcaru, účet za světlo svíčkou 1,5 zlatého 0,5 krejcaru.

 

Mimo jiné, ovce   zde pase vysloužilý voják, invalida Johan Lamboy, který zde ukončil své válečné útrapy, když si zde v Bře-zeckém dvoře oblíbil počestnou pannu Barborku, dceru Josefa La­zara, jíž nevadilo, že má vojáka - mrzáka a k tomu z dalekých Vlach. Měli spolu pět dětí - tři dcery a dva syny. Jeden z nich, oženiv se zde, pobýval v Kostelci číslo 5 a byl dlouho učitelem dětí v Kostelecké škole. Johan, jeho otec, zahynul při pasení ovcí na lukách mezi Kostelcem a Sulicemi, kde se dosud říká "na Lambojce", když přihnala se po parném dni prudká bouře a blesk ukončil jeho život.

Roku 1765 kupuje Březka a Kostelec ves i dvůr hrabě Salm z Reinecku a Grunbergu. Jeho mladá manželka Valburga, rozená Kounicová ze Šternberga, vyprosila si na svém choti Březecký kraj a zde roku 1801 přestavěla a rozšířila zdejší dvůr s pivo­varem, zřídila zde chmelnice (na Budaři a v Chocholouši), zača­la s pěstováním chovu bažantů a chovem divokých králíků a zajíců. Dosud používané názvy - malá a velká bažantnice, v zaječině. Ano, byla to ona, která snad nejvíce prospěla Březkům po zakla­dateli Březkovi z Lojovického panství roku 1447. Roku 1780 za­psáno, že je zde šest domů popisných při dvoru, tři domy na II. Březkách (staré) různě roztroušených, jeden dům v Chocholouši, dva domy na Budaři, jeden dům v Zaječiné, tři domy u pivovaru a v bažantnici myslivna (u staré kůlny). Protože všechny domy byly staré, vesměs dřevené, kryté slaměnými došky, pouze v Zaječině kryté šindelem, postupně všechny vykoupila a zřídila na "ouhoru" dvůr Valprerghov čili Valpurčin dvůr s dvěma rybníky

a nechala zřídit při nové cestě ze Štiřína přes Nový Želivec (Sychrov) a Kostelec osm kamenných domků u vrat před oborou

a zdí, jíž lesy nechala ohraditi roku 1824, kam obyvatele přes­těhovala. Starý zápis v Pamětní knize Kostelecke říká: jméno Březek nezaniklo ani postavením kamenné zdi roku 1824 za správce Cllllana ze Štiřínského panství,dokončené z části roku 1841 za roboty. Ještě snad by se patřilo zapsat dvě pověsti písemně za-znamenané z Jílovského musea Leopoldem Čihákem:

 

Pověst o soše Krobijánu

Zdejší lid si hraběnku Valburku Salmovou pro její dobrodiní velmi oblíbil a říkal o ní, že je krásná a zbožná a je jako jed­na z nás. Dochovaná pověst o ní praví: Jdeš-li poutnice od no­vých domků na Nových Březkách postavených roku 1824 starou ces­tou přes les, "Jedlí k Zajecině" a odtud k louce zvané "Chlupatý palouk", za nímž zraky tvé upoutá krásný hustý březový háj, jímž kdysi vedla úzká cestička přes malou skalku a kde po levé straně na vrcholku ještě v roce 1936 stával pískový podstavec rozměrů 12 x 1,5 metru výšky asi 80 až 90 centimetrů. Tímto lesním průse­kem chodívala prý velmi často zbožná paní Valburga, modlíc se rů­ženec na lesní paseku v "Chocholouši". Lid Březecký byl prý teh­dy důvtipný a co by pro legraci neudělal. Když jednou paní delší čas meškala mimo svůj oblíbený dvůr pro nemoc ve Štiříně, na ra­du zdejších pánů lesních připravil jí překvapení. Po straně ces­tičky ve vhodném místě upravili pískovcový kámen a s nápadem a pomocí pasáčka Lamboje vytesali ze dřeva podobu sochy, zhotovili pohyblivé ruce i jazyk, na hlavu narazili klobouk. K soše vedla jakási úzká pěšinka, přes kterou položili dřevěnou kládu, jíž spojili v soše ruce i jazyk dřevěnou tyčkou a čekali. Po svato­dušních svátcích, když se paní kněžna vrátila, šla opět na svoji procházku, modlíc se k Bohu růženec a děkujíc za uzdravení. Jsouc zamyšlena a netušíc nic nekalého, vstoupila na onu kládu, která se pohnula a zapraskala. V tom se ohlédla a vidi, jak ona socha roztáhla ruce a vyplázla jazyk. Paní kněžna se ulekla a pronesla slovo, jež jí přišlo na jazyk a vykřikla: "Ty Krobiáne" a leknu­tím omdlela. Nejdříve prý se na všechny zlobila, ale pak ji hněv přešel, všemu se zasmála a bohatě své poddané odměnila obilím i dobrým trunkem.

U Krobiána se tam říká dodnes! Vzpomínám na dětská léta, kdy jsme bydleli v domě číslo 7 u vrat, jak jsme s kamarádkou Božen­kou Hýbnerovou jezdili na ta místa a z rozpadajícího pískového podstavce vozili každý své mamince jemný písek na mytí nádobí.

 

Vzpomínáš si, milá Božko, dnes Literová, na naše dětsví, pravda, prožili _jsme je v lese oboře, to se tam ještě smělo do lesa i na houby.

Další událost zaznamenána roku 1880 : dne 13. července za­vítal korunní princ Rudlf Habsburský do zámku pánů baronů Ringhofferů ve Štiříně, byv uvítán c. k. okresním hejtmanem z Jílo­vého Kavciskem (podpis nelze rozluštit), pány barony a duchoven­stvem i úřednictvem v lese Bartoškách u Popovic, jímž se ubíral cestou do Štiřlna, odtud v doprovodu do lesa v "Jelenčí" na horu Vlkovu, kde snídal, načež jel do obory pánů Ringhofferů na Březka, kde střelil sedm kusů srnčí zvěře a bílého daňka, potom po­večeřel v zámku Kamenickém a tu až do půl jedenácté večer se při dobré zábavě a pití bavil. V oboře stála velká plechová ta­bule v místech rozcestí "na Budaři a Ouhoru",hlásájící tuto udá­lost až do roku 1934 v jazyce německém s poznámkou, že "princ Rudolf byl zde postižen mrtvicí levé ruky", ale proslýchá se, že byl tak opilý,až upadl do bezvědomí.

Přepisuji: Protože dějiny vesnice Březek, Kostelce,Kalifáče pocházejí z více pramenů, archivů a knih, promiňte mi, že není možno skloubti jednotlivé události různých letopočtů a držitelů vesnic, neboť je nutno s prosbou choditi a prositi o jakékoliv zprávy, jež by objasnily život náš. Aí se někdo pokusí zjistit, co se dělo zde třeba před 600 léty, pozná radosti a slasti, jež já musel

absolvovat, abych Vám mohl podati toto svědectví, i když mé

sbírání zpráv započalo v době II. světové války asi roku 1940. Porůznu a časově, vždy ale po dlouhé době, objeví se zpráva

a z těchto malých "rybiček" musí se doplnit celý "rybník"! Cituji záznam z knihy Leopolda Čiháka "Paměti královského horní­ho města Jílového":

Tvrzí bylo na Jílovsku do 14. století 43. Mezi nimi se uvádějí: Chotouň, Uhliště mezi Chotouní a Turyní, Jílové, Kameničky, Kamenice, Kostelec u Jílového (u Křížků), Nechanice, Petříkov, Skalsko, Sulice, Štiřín, Těptín (Gryble). Na zámky změněny hrad, Štřín, Kamenice, Lojovice a Pyšely. Vesnice,

 

jež zanikly během doby: Božešice, Větší Březky (Březák), Kame­ničky, Lhota za Těptínem, Pychotice, Turyně, v Podnávsích, tyto vesnice se uvádějí již ve 12. století, Kostelec u Jílového je stará osada, kastel sv. Martina byla původně románská rotunda s okrouhlou apsidou, která je zachována a k ní přistavěna na sklonku 18. století nová loď ve slohu románském. Roku 1818 nále­ží ves vnukům vdovy Domky po Rynartu z Kovářova. Ve 12. století se dostal díl vesnice kapli sv. Kříže na Vyšehradě, roku 1361 dosazen sem za faráře Matěj Bohuňkem a Janem z Kostelce, Otíkem z Dušnik a správcem kaple sv. Kříže atd. Petr z Kostelce a z Ořechu byl purkrabím na hradě Přimdě. Kostelec Křížový pojmeno­ván podle kaple sv. Kříže na Vyšehradě a po 14. století Kostelec u Křížků (doba Husitská).

Vesnice Březky Větší a Menší (Březnice či Březák) se dosta­ly klášteru Ostrovskému teprve na počátku 14. století, i když zde již dříve stávaly. Roku 1508 drženy k Průhonicúm. Roku 1543 nechány Ferdinandem Floriánu Grispekovi,majiteli jílovských do­lů, potom zde byli Ždárští z Lovče, nejdříve Jan, potom Pavel a po roce 1565 syn Jan a ten se uchýlil s matkou a sestrami na dvůr Březky, když prodali Kamenici. Zde žila panna Veronika jako držitelka po Janovi do roku 1612. Po ní dědila Kateřina Crhovská a ta prodala celé dědictví i dvůr v Březkách Alžbětě Beřkovské k Lojovicům.

V roce 1654 bylo zde pusto, jen něco ohořelých zdí. Roku 1695 odděleny Březky s Kostelcem a připojeny roku 1729 ke Štiřínu. Roku 1801 hraběnka Valburka Salmová, rozená Kounicová, Břez­ky vykoupila a zřídila zde opět dvůr, "Valpurkhof" čili Valpurčin a rozšířila zde odchov bažantů a zajíců a počala se soustav­ným pěstováním dančí zvěře.Roku 1841 při zřizování obory zrušen dvůr, pivovar, vinopalna, zrušeno pěstování chmelu, započalo se se stavbou ohradní kamenné zdi kolem lesů a před vchodem započa­lo se se stavbou nových 15 domů a 76 obyvatel náhradou za zruše­ný dvůr "Valpurkhof" dostalo. V Bažantnici je stará myslivna. Roku 1872 přikoupil oboje Březka továrník baron Ringhoffer ke Štiřínu a vlastnil je do roku 1945.

 

Škola, Školství, učitelé v Kostelci u Křížků

Přiškolené vesnice: Březka, Hlubočinka, Hospoda Nová, Necha­nice, Sulice,Pohoří, Skalsko, Skůř, Struhařov, Štiřín, Těptín, Želivec.

Opsáno ze školní kroniky z roku 1884. Staří občané kostelečtí vyprávějí, že prý již v l6. století zde byla škola židovská i církevní, fara i synagoga. Budova této školy v opravené podobě doposud stojí i roku 1990 a je v majetku rodu Vondráčků.

Přesný počátek školy kostelecké  po době Bělohorské není nám zatím znám, protože doklady ze zdejší fary této doby byly spáleny nebo zničeny či odvezeny, ale jisté je, že škola farní zde bývala již počátkem 16. století či 17. století. V katastru roku 1714 ve správě fary Jílovské, k níž tenkráte chrámek kostelecký patřil, je zapsáno, že "kostelecký spolu kamenický v čes­kém jazyce  zpívá kantor" (asi v kostele). Ročně má dvě kopy pe­něz, 1,5 strychu žita, přitom dostává z jisté louky půl vozu sena, z níž platí k záduší kostela 24 krejcarů, škola kostelecká byla roku 1761 hrabětem Salmem z Reifferschmiedenu znovu zří­zena. Čtěme o tom v záznamu "Školství Království Českého", že v roce 1761 byl položen základ k řádnému školnímu vyučování hra­bětem Salmem listinou, jež zní: Já, Leopold Salm, svaté říše Římské hrabě, sídlící na Štiřínu, tímto připojeným listem zaklá­dám znovu školní vyučování ve škole farní v Kostelci při kostele sv. Martina a ustanovuji Josefa Marka, člověka svobodného, ne­poddaného vrchnosti na panství Štiřínském, dvoře kosteleckém i březeckém, aby zde učil děti číst a psát, dle svého rozumu i svědomí. Boha vyznávat, by rozdílu mezi bohatými i chudými nedělal. K tomu inu pomáhej Bůh.

Za své učitelské povinnosti a obětavost dostávati bude odměnu: pšenice jeden strych, žita 8 strychů, ječmene a ovsa po jednom strychu, másla a sýra nebo tvarohu 20 liberek, soli 32 žejdlíků,

 

piva jeden sud, dříví 6 sáhů a 60 otepí chroští na celý rok! V zámku Štiřínském dne 1. marca L.P. 1761 podepsán hrabě Leo­pold Salm z Reifferschmiedenu vlastní rukou. C. Cilliore vrchní správce štiřlnský v.r.

Škola kostelecká stála ve starém vrchnostenském dvoře číslo jedna, pod jednou střechou s domem farním. V kronice farní bylo zapsáno, že budova později sešla a že se v ní zahnízdilo tolik myší, že nebylo možno je vypuditi,až jí doslova prožraly. Část budovy stojí ještě roku 1889 dosud a je dvorským špýcharem. Dří­ve to býval onen zámeček, v němž kněžna Piccollomini ráda přebý­vala a byl i klášterem jeptišek. Dosud se připomíná chodba, z části zachovalá,vedoucí na Chvátalku, kde je za zdí obory možno viděti její sesypané ústí. Škola měla jedinou velkou třídu, ve které učitel současně s pomocníkem vyučoval. Učebna byla zároveň bytem pomocníkovým. Postel jeho stála za velikými kamny. Do roku 1835 byla ke Kostelci i Kamenice přiškolena, avšak tohoto roku byla v Kamenici zřízena expositura zdejší školy. Teprve roku 1869 se stala expositura školy v Kamenici samostatnou. Roku 1939 byly do Kostelce přiškoleny tytéž vesnice jako dnes, kromě Těptína, který se teprve roku 1853 přiškolil. V jedné učebně bylo 217 žáků zapsaných, v opakovací hodině 153 žáků. Farářem zde byl Jan Kotrba, patronem školy hrabě Ervín Nostitz z Rheinecku, maji­tel panství ze Štiřína. Učitel Alois Konig,narozený 1893,měl pří­jem 84 zlatých 52 krejcarů, pomocník jeho Josef Sládek,narozený roku 1817, dostával od pana principála (řídícího) stravu, škol­ním dozorcem byl místní občan Matěj Prokoš. Roku 1852 hrabě Nostitz daroval stavební místo (Slabihoudovo pole číslo 10 za ce­nu 600 zlatých) a stavivo, to jest kámen a cihly, jež se vozily z cihelny ve Štiříně, občané z Kostelce a okolí uhradili pomocné práce. Současně se přestavoval i náš kostel. Stavby zde vedl Jan Llmax z Ládví, muž zdatný a hezký, jež za dobu jednoho roku sta­čil zde postavit školu a faru, přestavět kostel, oženit se a ješ­tě zplodit a pokřtít syna. To zvládl opravdu dost, co? V den sv. Martina roku 1853 byla nová škola i fara slavnostně vysvěcena

 

veledůstojným panem Janem Kotrbou, vikářem kostleckým, za pří­tomnosti patrona této školy a fary, hraběte Ervina Nostitze, jeho manželky s c. k. okresním hejtmanem jílovským Vratislavem z Mitrovic za velikého množství lidu zdejšího i z okolí. V prvém patře nové školy umístěny jsou dvě třídy, v nichž se počalo ihned vyučovati. Po dostavbě této školy přiškolil se Těptín od Kamenice a Hlubočinka od Popoviček.

Roku 1879 pro množství dětí otevřena třída třetí a čtvrtá, která byla již otevřena od 1. ledna dříve v najatém sousedním domku u Jankovců. Roku 1782 chodili do zdejšího kostela sloužiti mše sv. Minorita z kláštera jílovského a také vyučovali ve škole náboženství a dějepis Království Českého. Ručním pracím počalo se vyučovati již roku 1881, a to devět hodin týdně. Sbírka učeb­ních pomůcek má 114 kusů, jež darovali baroni Ringhofferové, MUDr. Karel Grogner, lékař ve Štiříně, řídící učitel zdejší Jar. Petera, učitelé Fr. Kotouč, Antonín Marek, Fr. Wimer, Fr. Rubeš.

Doplňuji: Po otevření národní školy v zámku kamenickém, kolem roku 1950, byla značná část, to jest velmi cenné kusy z kabinetu, přenesena z Kostelce do kamenické Školy. Když jsem cho­dil s panem Ant.Linhou pěšky lesem Hůrkou, potkávali jsme po ce­lý týden školní děti, jak tyto pomůcky přenášely s panem učite­lem Zd. Baštou. Ten na náš dotaz odpověděl, že prý je daroval zdejší ředitel Václav Jech z Kostelce! Podivné, co? Jaké však bylo moje překvapení, když o měsíc později jsem měl možnost na­vštívit kabinet v kamenické škole a tam na 98 pomůckách čtu: Majetek z roku 1886 obecné školy Kamenice, daroval t.r. baron Viktor Ringhoffer, ale na zadní či spodní části číslo s podpisem "Rubeš", "Wimer", "Grogner" aj. Odpusťte mi, ale kdo vlastně tady lhal? Nevím!

Žákovská knihovna má roku 1898 stočtyřicet svazků knih. V knihovně učitelské je 75 děl v 93 svazcích, jež darovali: Jaroslav Petera učitel a jeho syn Josef Petera učitel v Praze, Karel Kukla z Královských Vinohrad, místní školní rada a učitel­ský sbor. Hodně knih pro děti, dosud neevidovaných pro nedosta-

 

tek prostoru, věnovaly manželky pánů baronů ze Štířína, Lojovic a Kamenice. Jsou uloženy v bednách na půdě školy.

Školní zahrada byla zřízena roku 1894 pochopením pana řídí­cího Rubeše z jeho pozemku. Tělocvična je letní, v zimé se po­užívá velkého sálu obchodníka pana Jar. Bašty, jež jako mecenáš zdejší školy poskytuje zde ve svém hostinci pro přespolní děti zdarma 400 porcí polévek ročně! Hojně se zde včelařilo, zásluhou pánů učitelů.

Pro zajímavost přepisuji počet žáků:

rok 1789 = 109, rok 1842 - 43 = 204, rok 1849 - 49 = 206,

rok 1852 - 53 = 258, rok 1853 - 54 = 215, rok 1863 - 64 = 251,

rok 1869 - 70 = 258, rok 1B78 - 79 = 303, rok 1882 - 83 = 342,

rok 1866 - 87 = 372, rok 1896 - 97 = 331, rok 1897 - 98 = 333,

rok 1839 - 40 = 217 v jedné učebně, rok 1660 - 61 = 223 ve dvou

učebnách.

Roku 1890 vypukla ve zdejším kraji "nová nemoc", chřipka, vyučování po celý únor zastaveno. Roku 1893 objevila se spála, nevyučovalo se od 7. února do 17. března. Jinak je zde velmi zdrávo. Čistý vzduch dodávají blízké lesy a rybníky.

Učitelé zdejší školy dle záznamu školní kroniky:

Ferdinand Marx rok 1761, Josef Vopička rok 1601, rok 1803 Josef Paselt, rok 1829 Jirmus, rok 1830 Alois Konig, rok 1856 Josef Valeš, Tomáš Krištof, Josef Hájek, Josef Sládek, Jan Barták, Josef Barták, V. Podolák, Ant. Ečr, Fr. Beneš, Jar. Petera, Hynek Stehlík, Ant. Sole, Frant. Kotlk rok 1872, Jaroslav Petera rok 1890, Frant. Rubeš do roku 1924, Karel Dlabal rok 1880, Fr. Pleskot rok 1881, Karel Mašek rok 1881, Anna Kličková rok 1881, Karel Trubáček rok 1882, Fr. Novák rok 1884, Fr. Rubeš rok 1886, Václav Dudek rok 1887, Bohumil Thamus rok 1889, Fr. Kotouč rok 1886, Jos. Janda rok 1886, Baltazar Slavík rok 1889, Fr. Wimer rok 1891, Karel Štech rok 1891, Edvard Veleba rok  1891, Jan Kohout rok 1695, Jan Fridrich rok 1692, Ant. Marek

 

rok 1896, Odolan Hrabat rok 1892, Jindřich Šorm rok 1895, Karel Čermák rok 1895, Ant. Babánek rok 1897, Anna Kličková rok 1883, Růžena Pečená rok 1884, Marie Tulková rok 1884, Jar. Poš, Alois Synek, Otakar Doležal rok 1921, Josef Kopecký, Jar. Minařík rok 1914, Jar. Komárek rok 1903, Bohuslav Dašek a Marie Dašková rok 1926, Leopold Bican, Fr. Hubert rok 1927, Jar. Pas, Alois Synek rok 1922, Jar. Komárek, Karel Skřivan, Boh. Maceška rok 1903, Pavel Neckář, Fr. Rubeš rok 1909, Jos. Růžička, Václav Řehák, Ant. Stablich rok 1912, Jos. Marušák, Ant. Vokoun rok 1918, Bohuslav Dudek, Jaromír Doskočil, Miroslav Vyčítal rok 1919, Karla Prchlíková, Boh. Dašek, Vojtěch Jandus rok 1921, rok 1922 Jar. Barták, Marie Pondělíčková rok 1931, Jan Hanzal, Jan Havel, Fr. Hubert rok 1931, Fr. Vlček, Marie Hanzlovská rok 1931, Boh. Truhelka rok 1933, Jiří Hofman rok 1943, Václav Jech, Marie Jechová rok 1947, Zdeněk Bašta, Marie Čechová - Baštová rok 1970, Lydie Nihilčová rok 1974, Zdeňka Adámková rok 1975, Marie Němco­vá. V roce 1990 zde učí Zdeňka Adámková a Lydie Nihilčová.

Reality učitele

zlatých  krejcarů

Ze    zahrádky u školy v ceně 12 zlatých                 30

Od    kostela v Kostelci                      1   30

Za    školní a hudebnickou službu                    3   35

 

Od vrchnosti:

na hotových penězích

obilí:

8 strycnů žita a 2 zlaté                       16

l strych pšenice a 3 zlaté              3

l strych ječmene a 13 zlatých                  1    30

l strych hrachu a 3 zlaté               3

l sud piva a 6 zlatých                         3

 

18 a 1/4 liberky másla á 10 grošů          3       2,5

18 a 1/4 liberky sýra á 3 groše                     36,5

32 žejdlíků soli á 3 groše                  1       36

Dříví:

jen pro učebnu školní: 6 sáhů českých měkkého dříví á 1 zlatý      6

6 kop otýpek á 20 grošů                     3     66-45

od obce:

Štory: školné 11 dětí á 1 krejcar = 11 krejcarů      10 - 11 grošů

10 dětí á 1,5 krejcaru = 15 krejcarů        15 grošů

10 dětí á 2 krejcary = 20 krejcarů      46 - 20 grošů

za 46 neděl                              35 - 16 zlatých

Novoroční z 210 čísel, z nichž 50 domů velmi chudých

á 3 krejcary                                3 groše 8 zlatých

Suma všech příjmů                        12 400 zlatých

Roku 1860 byl příjem učitelův 311 zlatých.

Roku 1860 byl příjem mládencův 140 zlatých.

Roku 1897 školní rada vydala na školu 1 091 zlatých.

V roce 1898 předseda Tomáš Souček.

V roce 1879 - 81 předseda Tomáš Mráček, v roce 1871 - 79 Jan Kašpárek.

V roce 1883 - 86 předseda Jan Šebek, v roce 1881 - 83 Tomáš Souček,

v roce 1890 - 1910 předseda Jan Mráček,

v roce 1886 - 90 předseda MUOr. Karel Grogner,

v roce 1910 - 20 předseda Ant. Bašta,

v roce 1910 - 17 předseda Václav Beran.

V roce 1839 se zde vyučovalo v jedné učebně 217 žáků, učitel měl plat 84 zlatých 50 grošů, pomocník za jídlo.

 

V roce 1860 ve dvou učebnách 223 žáků, učitel měl platy 311 zla­tých, pomocník 140 zlatých.

Vše zapsáno na panství Štiřínském, od hraběte Ervína Nostitze a od roku 1872 Ringhofférové.

Takto zapsal

 

Jan Kotrba                                Alois Konig

farář a vikář                         vzorový učitel

 

Abych zakončil minulé osudy naší vesnice a jejího okolí, předkládám vám, vážení čtenáři zapsané události v pamětní knize od L.P. 1400:

Rok_1407 - 1408 - toto období se pokládá za nejkrutější zi­mu posledního tisíciletí. Slané moře zamrzlo tak, že lidé chodi­li po něm pešky mezi Německem a Dánskem.

Rok 1422 - 1423 - zpráva, že bylo možno na zamrzlých mořích jezdit saněmi z Lubecku i z Gdaňská.

Rok 1479 - nenapadl vůbec žádný sníh. V lednu již krásně rostla a zelenala se tráva. Dd 30. máje až do sv. Václava 28. zá­ři vůbec nepršelo, lidé konali procesí s prosbou o déšť. Přesto však úroda byla dobrá.

Rok 1483 - dne 6. prosince napadlo přes jeden metr sněhu, který polámal stromy a pobořil střechy domů ve štiřínském kraji.

Rok 1511 - bylo v Čechách zemětřesení.

Rok 1537 - bylo od března až do vánoc přehrozné sucho!

Rok 153B - na sv. Ondřeje napadlo hodně sněhu, který zasypal některé lidi jdoucí na jarmark do Jílového!

Rok 1543 - dne 16. listopadu napadlo přes jeden a půl metru sněhu.

Rok 1546 - dne 2. a 3. září přiletěly do Čech kobylky potvorné a strašlivé, co vrabec veliké, rozličných barev, majíce na hlavách hroty a každá čtyři křídla. Letěly ve velikém množství kterým zastínily i slunce svítící nad Prahou. Zde létaly po čtyři hodiny a až potom odlétly do Saska! Totéž napsáno i v Kosmové kronice České.

Rok 1563 - dne 11. března zářila na nebi kometa. Rok byl po­měrně úrodný, ale v roce 1564 v našem kraji vypukl mor a mnoho lidu v okolí pomřelo.

Rok 1364 - v našem kraji vypukl mor a mnoho lidi v okolí pomřelo.

Rok 1564 - 1565 - psáno, že řeky promrzly tak, že na každém místě bylo možno jezdit po ledě s naloženými vozy již od svatého Martina až do sv. Matěje.

Rok 1589 - na svátek povýšení svatého Kříže ve 23 hodin a následující den v 6 a 7 hodin ráno ozvalo se v kraji silné zemětřesení, které způsobilo lidu i šlechtě hodně škod. Vypukl hlad, neboť uhodilo velké sucho.

Rok 1606 - uvádí se sucho, hlad, mor.

Rok 1607 - v začátku máje přišla v noci průtrž mračen a ve­liká povodeň.

Rok 1628 - táhla přes náš kraj vojska. Dne 30. máje přišla odpoledne veliká vichřice a hrozná bouře. Toho roku prodával se krmný vůl za 24 zlaté groše (l zlatý měl 60 grejcarů, kopa 70 grejcarů). Tele bylo za 90 grejcarů, jehně za 24 grejcarů, husa či kapoun za 15 grejcarů, slepice za 3 grejcary, kopa vajec 12 grejcarů. Libra hovězího masa (půl kilogramu) za 3 grejcary, pinta piva za 5 grejcarů, korec pšenice za 80 grejcarů, korec hrachu za 78 grejcarů.